aktualizováno: 27.06.2018 15:53:17

VÍTÁME VÁS - Chovatelská stanice N O V A R O

O plemeni

Toto plemeno má svůj původ ve Francii, kde se psi, podobní briardům, vyskytovali už ve středověku, což lze doložit různými dochovanými historickými artefakty. 
Karel Veliký, Napoleon, Thomas Jefferson, Lafayette a Kellerovi, ti všichni měli briarda. Tohoto starobylého pasteveckého psa také využívala francouzská armáda jako hlídače, posla a vyhledávače zraněných vojáků díky jeho dobrému sluchu. Briard se stal známým po výstavě psů v Paříži v roce 1863 zásluhou vylepšeného vzhledu dosaženého křížením s bauceronem a pudlem. Za jméno vděčí Aubrimu z Montdidieru, člověku, který doufal, že vlastní prvního briarda, nebo francouzské provincii Brie, ačkoliv z ní asi nepochází.
Ještě dnes slouží jako pastevecký pes, stejně jako vyhledávaný společník.
Některé z jeho skvělých vlastností se využívají u policie, armády, na statcích s dobytkem, na pozemcích, které je potřeba hlídat. V současnosti populace briardů roste.

 

Historie vzniku plemene

        

 Kamenný portál nad vchodem dnes již neexistující katedrály v městě Montdidier ve francouzském dopartmentu Somme, přenesený na místní radnici, malba nad krbem v zámku v Montargis a legenda o rytíři Aubry de Montdidier, úkladně zavražděném za vlády Karla V. (1364 – 1380) Richardem de Macaire, jsou konkrétní indicie opravňující obdivovatele briardů k závěru, že když ne přímo toto plemeno, tak alespoň ovčácký pes tohoto typu se rozhodně ve Francii vyskytoval již v době vrcholného středověku. 
 O přítomnosti předchůdců ovčáckých psů asijské vývojové větve v Evropě lze uvažovat již v souvislosti s migrací předasijských kočovných pastevců ovcí, kteří se na území dnešní Francie a vzápětí i na britské ostrovy (Bobtail, Bearded Kolie) dostávali již v 6. tisíciletí před Kristem. V následujících tisíciletích měli k tomu ještě mnohokrát stejnou šanci, zakončenou snad až stěhováním národů, během něhož tímto způsobem naposledy získali nový domov asijští ovčáčtí psi. Radiokarbonová data totiž prok a zují, že zemědělství, jehož nejranější formou je právě chov jednoho z prvních domestikovaných zvířat – ovcí, fungovalo v jihovýchodní Evropě, ale i v západním pobaltí nebo na britských ostrovech dříve, než v tradičních kolébkách tzv. lidské civilizace v S u mmeru, v Egyptě, v Indii nebo na Dálném východě.    
        Množství prolínajících se vlivů, počínaje středověkým využíváním velkých ovčáckých psů křížených s dogovitými plemeny k lovu černé a další divoké zvěře, opětný rozmach chovu ovcí do konce 17. století, k němuž byli vyhledáváni schopní pracovní psi bez ohledu na jejich původ a exterierové rozdíly, i v souladu s poměrně vyrovnaným způsobem práce v krajině, která nevyžadovala úzkou specializaci ovčáckého a pasteveckého psa, to vše vedlo ve Francii k určité uni v ersalitě ovčáckých psů. Časem nebylo možné rozlišit nejen místní varianty, ale vzájemným křížením byly, i když jen přechodně, setřeny tak charakteristické znaky jednotlivých větví, jako způsob nesení ušního boltce, osrstění určitých částí těla, především o b ličejové partie apod.
      Vznik velkých měst spolu s růstem počtu obyvatel, má za následek prudký vzrůst poptávky po mase. Okolí Paříže se proto stalo centrem chovu dobytka a především ovcí. Od roku 1794 existovalo v Rambouillexu “Bergerie Nationale”, první školící a výcvikové středisko ovčáků, založené na základě pokusného pozemku Ludvíka XVI. Nelze se divit, že staré provincie “Beauce” a “Brie” se podle jména staly patrony francouzských ovčáckých psů. Nesmí nás to však vést k chybnému závěru, že by plemena , která dnes nesou tyto názvy, měla svůj výhradní původ právě v těchto provinciích. Spíše musíme předpokládat, že kolébka plemene Berger de Brie pravděpodobně stála kdesi na úrovni pařížské kotliny, totiž tam, kde se stále intenzivnější zemědělské využíván í tradičních posteveckých oblastí stále více a více zužovalo a k vedení stáda bylo proto za potřebí učenlivého ale i samostatného psa s velkou chutí do práce a s jistou, seběvědomou povahou.
      Již kolem roku 1809 informoval abbé Rozier o tom, že ovčáci na planinách a nezalesněných kopcích dávají přednost dlouhosrstému černému plemeni, které nazývají “Chien de Brie”, a díky jeho poslušnosti a precizní práci si jej cení velmi vysoko. Uvedený obraz dokazuje, že ve Francii se již na počátku minulého století obj e vil “moderní” pes, tedy takový, který by byl pro stádo spíše psem vůdčím, a prakticky tak vytlačil archaického psa na strážení a ochranu stád.
      S rozkvětem kynologie po roce 1860 zpráv o ovčáckých psech rychle přibývá. Na první velké výstavě psů v Jardin d‘Acclimation v Paříži roku 1863 bylo vystaveno i 13 ovčáckých psů. (Tenkrát ještě nebyli psi děleni podle plemene, ale podle využití a uplatnění). O této události se zmiňuje i klasik francouzské kynologie P. Megnine, že “ve Francii jsou dva typy ovčáků, z nichž starší může být srovnáván se špatně opečovávanou kolií, je hrubší, s kratší srstí, jež je drsnější, celkově je i větší, má vzpřímeně stojící uši…”. V roce 1867 popisuje encyklopedie psů Henriho Revoilse psa Chien de Brie jako ovčáckého psa pokrytéh o po celém těle plavou dlouhou a hedvábnou srstí a tím do dnešní kynologie uvádí plemeno Berger de Brie – briarda. V přírodovědném časopisu “Revue des Sciences naturelles appliquées” informuje francouzský zvěrolékař Pierre Mégnin v roce 1888, že ve Francii máme tyto ovčáská plemena:
                                                              - pikardské plemeno na severu
                                                                - beaceské plemeno v centru
                                                                - brijské plemeno ve středu
                                                               - pyrenejské plemeno na jihu 
                                                               - šedé plemeno na jihu
                                                                - ardské plemeno na východě
Zatímco jiní psi ztráceli spolu s ubývajícími možnostmi jejich pracovního nasazení rychle na významu, podařilo se briardovi jako prvnímu překonat následky ústupu klasického způsobu pasení ovcí a tím i snížení potřeby ovčáckých psů. Vedle tradičních výběrových kritérií, orientovaných na pracovní upotřebitelnost, zač a la být v chovu briardů věnována pozornost i estetickým hlediskům, a tak se postupem doby stal z často chundelatého, drsnosrstého, zacuchlaného ovčáckého psa sice silný, ale elegantní pes dobrých proporcí s velice působivým vzhledem.
      Jeho bohatá, suchá, d louhá kozí srst přednostně v černé barvě, výrazný vous a osrstění hlavy, vesele visící přes oči, mu rychle nalezly nové přátele a stejnou měrou se na jeho úspěchu podílela i jeho otevřená, přátelská a snášlivá povaha.
      Od roku 1880 už funguje Houillerova chovná stanice “De l‘Etoille de Berhgr”, zaměřená na briardy. První briard byl do plemenné knihy zapsán v roce 1885. O dva roky později je s podporou ministerstva zemědělství a vysoké veterinární školy v Maison – Alfort sestaven první standart a založen k l ub chovatelů francouzských ovčáků “Club Francais du Chien du Berger”. Plemeno je též uznáno Francouzským kynologickým klubem – S. C. C. Od roku 1909 pracuje samostatný klub chovatelů briardů. Dnešní standart pochází až na malé změny z roku 1925.
      Především ve Francii se briard těšil v období let 1975 až 1990 opravdovému rozkvětu. Přírustky představovaly každoročně až 300% zápisů do plemenné knihy a s více než 8 000 štěňaty ročně se briard dostal u Francouzů v žebříčku oblíbenosti až na 2. místo. Do České r epubliky byli první briardi dovezeni koncem 70.let. Každý rok je do české plemenné knihy zapsáno zhruba 300 nových štěňat.
      Berger de Brie je dnes v mnoha rodinnách věrným průvodcem. Pro děti je briard trpělivým kamarádem v jejich hrách, ale současně je ostražitým hlídačem osobního majetku a pozemku svého pána. Při pečlivém výběru chovatelské stanice a chovných linií nalezne toho pravého briarda i každý sportovní kynolog. Briard je veselý, energický, hravý a přátelský, společenský pes, snadno zvládající mnohé dovednosti, schopný všestranného pracovního výkonu.

                                              Převzato ze stránek: briard.misto.cz/_MAIL_/mmvznik.html      

    



Standart plemene BRIARD

PŮVOD : Francie.

Překlad: Helena Dvořáková

DATUM ZVEŘEJNĚNÍ PLATNÉHO STANDARDU: 04.11.2008.

POUŽITÍ : pes ovčácký a hlídací.

KLASIFIKACE  FCI :      Skupina 1   Psi ovčáčtí a pastevečtí(s výjimkou švýcarských salašnických plemen)

                                           Sekce 1      Psi ovčáčtí.                           S pracovní zkouškou.

KRÁTKÝ VÝTAH Z HISTORIE : Velmi dlouho byl znám pod jménem « francouzský nížinný ovčák ». Až v roce 1809 jej otec Rozier ve svém díle « Kompletní učebnice zemědělství » poprvé nazývá jménem « ovčák z Brie ».

Byl chován a šlechtěn pro svoje schopnosti vést a hlídat stáda. Byl rovněž využíván francouzskou armádou v průběhu obou světových válek, mezi jiným jako strážní pes a jako pes, pomáhající vyhledávat zraněné na bitevním poli.

CELKOVÝ VZHLED : Briard je pes odolný, pohyblivý, svalnatý, vyvážené tělesné stavby, živý a ostražitý.

DŮLEŽITÉ PROPORCE : Brieský ovčák je pes obdélníkového rámce. Délka těla, od předního výstupku lopatky až k sedacímu hrbolu musí být poněkud větší, než je výška v kohoutku.

Hlava je dlouhá : 2/5 kohoutkové výšky. Šířka mozkovny je poněkud menší než je polovina délky hlavy.

POUŽITÍ / POVAHA : Briard má povahu vyrovnanou, není ani agresivní, ani bázlivý. Charakter briarda musí být klidný a odvážný.

HLAVA : Mohutná, dlouhá, pokrytá dlouhou srstí, tvořící  vous a knír, obočí mírně zakrývá oči. Při bočním pohledu jsou osy mozkovny a nosního hřbetu paralelní.

ČÁST MOZKOVÁ :

Mozkovna : Mohutná, při bočním pohledu jen velmi mírně klenutá.

Stop : Zřetelný, je v poloviční vzdálenosti mezi týlním hrbolem a koncem nosu.

ČÁST OBLIČEJOVÁ :

Nosní houba : Nosní houba je velká. Nozdry jsou dobře otevřené. Nosní houba je vždy černá, s výjimkou modrých jedinců, jejichž nosní houba je modrá nebo namodralá.

Čenichová partie : Konec nosu je spíše hranatý. Čenichová partie je mohutná, dostatečně široká, nikdy špičatá.

Nosní hřbet : Rovný.

Pysky : Přiléhající.

Čelisti, zuby : Čelisti jsou silné, zuby bílé. Mají nůžkový skus.

Oči : Oválné. Horizontálně uložené, dobře otevřené, spíše velké, tmavě zbarvené. U modrých jedinců jsou přijatelné světlejší oči.

Uši  : Vysoko nasazené, nepřiléhající těsně k hlavě, spíše krátké, pokud jsou ponechány v přirozené délce. Délka ušní chrupavky nekráceného ucha musí být stejná nebo menší než polovina délky hlavy. Uši jsou vždy ploché a pokryté dlouhou srstí. Pokud jsou kráceny, ve státech, kde tento zákrok není zakázán, musí být neseny rovně vztyčené, jejich osy nesmí být ani sbíhavé, ani rozbíhavé.

KRK : Krk je svalnatý a dobře vsazený mezi lopatky.

TRUP :

Horní linie : Hřbet je rovný. Bedra jsou krátká a pevná.

Záď : Mírně skloněná, lehce zakulacená.

Hrudník : Široký a dlouhý, hluboký, dosahující k loktům ; žebra dostatečně klenutá.

OCAS : Nekrácený, nesený nízko, dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu, není vytočený ke straně, tvoří mírný háček ve tvaru « J ». V pohybu může být ocas nesený poněkud výše, v prodloužené linii hřbetu.

KONČETINY : Svalnaté, se silnými kostmi a korektním úhlením.

HRUDNÍ KONČETINY:

Lopatky : Šikmo uložené, svírající správný úhel, středně dlouhé, dobře přiléhají k hrudnímu koši.

Lokty : Postavené v ose těla.

Předloktí : Rovné a svalnaté.

Nadprstí : Mírně šikmé při bočním pohledu.

Tlapky : Silné, kulaté, postavené v ose těla. Drápy jsou vždy černé (s výjimkou modrých jedinců) a polštářky jsou tvrdé. Prsty musí být sevřené a dobře klenuté.

PÁNEVNÍ KONČETINY :

Stehna : Svalnatá.

Hlezna  : Nepříliš nízko u země, korektně zaúhlená.

Zánártí : Perfektně kolmo postavené při pohledu zezadu.

Tlapky : Silné, kulaté, postavené v ose těla. Drápy jsou vždy černé (s výjimkou modrých jedinců) a polštářky jsou tvrdé. Prsty musí být sevřené a dobře klenuté.

Paspárky : Podle tradice si ovčáci zachovali dvojitý paspárek. Paspárky formují dvojité, dobře oddělené palce s vyvinutými drápy, umístěné co nejníže u tlapky.

POHYB : Pravidelný, pružný, harmonický, značící, že pes se pohybuje a pracuje s minimálním vypětím sil a minimální únavou. Briard musí mít dlouhý klus s prostorným krokem a silnými impulsy, vycházejícími ze zádi.

OSRSTĚNÍ

SRST : Zvlněná, dlouhá, suchá (typ kozí srsti), s jemnou podsadou.

ZBARVENÍ : Vyskytuje se zbarvení černé, plavé, plavé s příměsí černé (uhlované, od mírné do střední intenzity) často s maskou, šedé nebo modré.

Zbarvení teple plavé může vykazovat na koncových partiích světlejší odstín (plavá s pískovou). Zbarvení černé, šedé a modré mohoou mít také tyto partie zbarvené světlejším odstínem. Všechny barvy mohou mít větší či menší příměs šedé.

VÝŠKA :

Psi :            od 62 cm do 68 cm v kohoutku.
Feny :         od 56 cm do 64 cm v kohoutku.

VADY :

Všechny odchylky od výše řečeného musí být považovány za vady a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti a jejich vlivu na zdraví a pohodu psa.

HRUBÉ VADY :

  • Hrubé vady v zaúhlení.
  • Celkové zbarvení příliš světlé.
  • Osrstění : nedostatečně dlouhá srst  (méně jak 7 cm), srst měkká, vlnatá.

VYLUČUJÍCÍ VADY :

  • Pes agresivní nebo bázlivý.
  • Stop mělký.
  • Nosní houba jinak zbarvená než černě nebo modře ; viditelná depigmentace.
  • Předkus nebo podkus se ztrátou kontaktu řezáků ; Chybění 2x PM4 nebo chybění jakýchkoli 3 zubů (PM1 nejsou brány v potaz).
  • Příliš světlé oči (žluté), oči skvrnité.
  • Uši stočené, nasazené příliš nízko pod linií očí, porostlé krátkou srstí, uši vzpřímené.
  • Ocas nesený stočený na hřbetě ve formě loveckého rohu, ocas vztyčený.
  • Jednoduchý paspárek nebo úplná absence paspárků na pánevních končetinách.
  • Zbarvení : Bílé, játrové, mahagonové ; dvoubarevné zbarvení ; bílá lysinka, bílá barva na koncích končetin, plavý plášť, plavý plášť s příměsí černé.
  • Výška vybočující z limitu stanoveného standardem s tolerancí +2 cm a -1 cm.
  • Nepovolené zákroky směřující k změně vzhledu psa nebo stopy po nich, chirurgické zákroky sloužící obdobnému účelu.

Všichni psi, na nichž je patrné fyzické postižení anebo vady psychiky, budou vyloučeni.

NB : Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.

 

 

Převzato ze stránek

http://www.briardclub.cz/

 

  

TOPlist